Jedná se o bývalý lovecký zámek s kaplí, s její nádhernou klenbou a freskou Korunovace Marie od Felixe Thomase Antona Schefflera (1728). Barokní zámek je třípatrová a tříkřídlá budova s nadstavbou centrální budovy ze 17. století a od 3. května 1958 je vyhlášena Státní kulturní památkou.
Na místě současného zámku byla původně kamenná tvrz, zmíněná již kolem roku 1353. Původně měl zámek čtvercový půdorys s uzavřeným nádvořím a arkádami. Východní strana nádvoří byla v dávných dobách těžce poškozena požárem a byla demolována, přestavěna v 19. století v klasickém pozdně barokním stylu. Zámek byl postaven pod vedením Maxe svobodného pána z Deblina v roce 1726 a byl dokončen jeho synem Franzem Antonem v roce 1733.
Zámecká kaple byla postavena v průběhu přestavby a je zdobena na stropě a stěnách s bohatými pozlacenými štuky (kolem roku 1728). Freska klenby zobrazuje korunovaci Marie, v koutech fresky jsou čtyři evangelisté od Felixe Thomase Antona Schefflera - 1728. V kapli je také umístěný z roku 1673 vysvěcený relikviář.
V roce 1702 zakoupil majetek Max Franz z Deblinu, který pak začal v roce 1726 obnovovat a přestavovat zámek do jeho současné podoby. V roce 1784 byl zavražděn Josef Franz grof z Deblinu. Dne 1. ledna 1842 byl zámek prodán markýzi Alphonsi Pallavicini sen., který byl předán dne 29. prosince 1841 v době uznání českého Inkolátu - zámku Staré Hobzí, hraběnce Terezii Trautmannsdorfové. Ta tímto získala zámek a jiné objekty 27. prosince 1823.
V létě rodina Pallavicini zůstala většinou v jejich zámku v Jemnici, a v zimě ve vídeňském paláci. Zámek ve Starém Hobzi byl vybudován pro ubytování letních hostů. V roce 1910 bylo v budově 30 apartmánů s jedním až třemi pokoji.
Rodina Pallavicini vlastnila zámek až do roku 1927. Panské pozemky byly vyvlastněny v průběhu pozemkové reformy v roce 1924. Zámek byl v držení posledním majitelem Alexandrem Markhrabětem Pallavicinim. S kupní smlouvou ze dne 13.12.1927 přešel zámek na osm místních občanů, později byl znárodněn.
V roce 1927 byla na zámku umístěna česká mateřská škola a opatrovatelský dům. V roce 1931 byla na zámku také kancelář starosty a byt. Během druhé světové války sloužil zámek potřebám německé říše, v prvním patře byl obecní úřad, rejstřík, četnictvo, místní strana a později chemická laboratoř vídeňského Drägerwerke.
Dne 12. května 1945 dorazila rudá armáda a s ní i maďarští a němečtí váleční zajatci, kteří byli vězněni na nedalekém poli o velikosti tří kilometrů čtverečních. Po vypuknutí epidemie tyfu a dalších nemocí zřídila rudá armáda v budově zámku lazaret – nemocnici s věznicí. V zámeckém parku muselo 4000 uprchlíků ze Slezska trávit týdny ve volné přírodě, pod širým nebem, zde byli stráženi Rusy.
Po těchto zlých časech byl zámek využíván jako škola. V roce 1989 byl zámek prodán několika soukromým majitelům, kteří tento drahokam opustili a nechali svému osudu.
V roce 2014 dostal barokní zámek nového majitele, který revitalizoval celý zámek i park přesně v souladu se zákony a s předpisy ochrany památek.
Zámek včera
tehdy a dnes
